Ohlédnutí za uplynulým rokem - rokem 2006

Tak tenhle rok se nám s Whoopy podařilo pořádně proniknout do světa bíglů. Do světa, o kterém jsme před tím měly obě jen mlhavou představu, kterou později skutečnost v mnohém předčila. Mája s Connie byly v tomhle světe už zaběhlé, a tak se tak trochu staly našimi průvodkyněmi. A co že nám vlastně tenhle bezstarostný svět přinesl?

Všechno začalo v lednu naší historicky první výstavou, kde se ukázalo, kolik práce nás Whoopinčina výstavní kariéra ještě bude stát. Celé vystavování sice ustála, aniž by za celou dobu hnula brvou, což byl na jinak neposedné štěňátko výkon jistě úctyhodný. V chůzi ale malinko pokulhávala. Na zemi se tyčil modrý odchlipující se koberec a Whoopinčin strach z něj byl zkrátka silnější než snaha udělat paničce radost.Už tenkrát ale bylo vidět, že z ní jednoho dne bude kvalitní fenečka a výsledek VN3 (ze šesti feneček) nebyl myslím nejhorším startem její výstavní kariéry. A Conninka? Tak ta i přes svůj strach z kontrolování zubů dokázala, že vystavování jí jinak nikterak nevadí a předvedla se ve svém nejlepším světle. Paní rozhodčí ji označila za ušlechtilou fenu, což jí následně vyneslo její historicky první res.CAC a v nás tak trošku svitla naděje, že toho CACe jednoho dne přece jen dostanem :c).

Nutno podotknout, že v lednu nás taky čekal letošní první výlet s Clubem výletníků, respektive náš druhý výlet vůbec. Tentokrát se všichni strakatci i se svými dvounožci sjeli do Prachovských skal, kde se zdejší příroda zrovna proměnila v krásnou ale ledovou krajinu, kterou nebylo snadné projít. Strakáčům to sice zas takové problémy nečinilo, o to zajímavější pohled byl ovšem na jejich páníky, kteří ve snaze zachránit si holý život sjížděli zamrzlá schodiště všemožnými, povětšinou velmi kreativními způsoby. Terrinka tu utekla celkem třikrát, čímž nám všem naznačila, jakým směrem se bude její působení v clubu letošní rok ubírat a já upadla celkem šestkrát, což už se naštěstí další výlety neopakovalo :c).

Po menší pauze nás v květnu čekala druhá letošní výstava, které se Whoopy kvůli prvnímu hárání bohužel nemohla zúčastnit. Bojovat jsme tedy vyslali jen Conninku, která opět nezklamala a domů nám přivezla druhý res.CAC do sbírky :c).

Na začátku prázdnin se konala první víkendová akce s výletníky, na které jsme samozřejmě nemohli chybět, a tak jsme se první den prázdnin vydali kamsi za Jablonec, abychom se tu setkali s výletníky a zažili spoustu legrace. A ačkoliv jsme se nakonec mohli z víkendovky zúčastnit jen jediného dne, bíglí desetiboj, který nás neminul, stál skutečně za to. Celé klání odstartoval bíglí marathon, na kterém se hned ze začátku ukázaly schopnosti všech zúčastněných. Ačkoliv jsme s Whoopy nebyly jediné, co se obávaly, že se navzdory značené trase ztratí, byly jsme nakonec jediné, kterým se to opravdu podařilo, a tak jsme se projevily hned z kraje. Já si pak ještě při skoku do dálky narazila neskutečným způsobem kostrč, a tak když jsme večer odjížděli, byli jsme všichni nabyti (někteří z nás nabiti) dojmy víc než dostatečně. Při západu slunce se totiž hned po vyhlašování (jen tak mimochodem pohár jsme nakonec s Whoopy ulovily za třetí místo) odehrála svatba Terezky s Amíčkem, což bylo takovou pěknou tečkou za celým velkolepým kláním.

Whoopinky druhá výstava se odehrála v Mladé Boleslavi, kde jsme sklidily trošku nečekaný neúspěch. Pan rozhodčí jí zadal její první a zatím na dlouho dobu poslední VDčko, protože má prý „mírně dělší volný hřbet“. Pro nás byla tahle zkušenost tak trošku zklamáním, zároveň ale taky podnětem pokračovat s výstavami dál, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. A Conninka? Ta se chovala zase profesionálně i přes téměř neúnosné vedro, které nás celý den sužovalo, což jí nakonec vyneslo známku V3.

O týden později nás čekalo posuzování od samotných Američanů, na které jsme byli všichni nesmírně zvědaví. Od poslední výstavy jsem v žádný velký úspěch nedoufala, a tak jsem byla docela překvapená, když se Whoopy panu rozhodčímu líbila :c). Posudek mě vážně potěšil a výsledné pořadí V5 z 25 přihlášených mylím dostatečně hovoří za vše. Connie byla jako vždy výborná a ačkoliv na pořadí tentokrát nedosáhla, předváděla se opět skvěle.

O prázdninách se nám také podařilo zavítat po delší době na výlet s výletníky, tentokrát na Jičínsko. Šlo se opravdovou cestou – necestou a polem - nepolem, ale výlet jako takový byl prostě bezkonkurenční. Ať už to bylo vydařeným letním počasím, skvělou společností nebo faktem, že jsme celý výlet zakončili v hospodě, tenhle výlet hodnotím jako zatím nejvydařenější :c). Hafani měli dost, my tak trochu taky a musím říct, že nás to dost podnítilo k těšení se na Beagle team 2006, který se už blížil nezadržitelnou rychlostí.

Netrvalo dlouho a tábora jsme se opravdu dočkali :c). Whoopy tu byla vůbec poprvé a já se tu celého klání účastnila se svým vlastním hafanem vlastně taky poprvé (loni jsem měla vypůjčenou Charminku, předloni na chvíli Andrýska). Musím říct, že týden strávený v Novém Strašecí prostě neměl chybu. Nejenže se nám zde povedlo ukořistit velkou spoustu pohárků, odvezly jsme si s sebou i obrovskou spoustu zkušeností a skvělých zážitků. Tenhle týden jsme totiž tak nějak všichni odpočívali od stereotypu a problémů všedních dnů, do nichž se nám později vracelo opravdu těžko. Každopádně týden utekl jako voda a s koncem tábora se i prázdniny nebezpečně přiblížily ke svému konci….

Jakožto správné prázdninové zakončení jsme zvolily výstavu v Mladé Boleslavi, kde se Connince podařilo ulovit již třetího res.CACe a Whoopy byla pro změnu zase výborná :c).

Pan rozhodčí označil obě holky za elegantní fenky a nám nezbylo nic jiného než z nich mít zase radost :c).

V září nás čekala ještě výstava speciální, kam se na naše bígli přijeli podívat až ze Švédska. Whoopinka od poslední výstavy udělala obrovský pokrok, protože tohle byla vůbec první výstava, na které předvedla skutečně všechno, co v ní bylo. Po půl roce vystavování jí zřejmě konečně došlo, co se od ní chce a od té doby se předvádí perfektně. Najednou se mi na výstavním vodítku pohybovala jako nikdy před tím a já jen doufala, že jí to zase brzy nepřejde. Pan rozhodčí prohlásil, že tvoří pěkný obrázek bígla, a tak nakonec skončila na svém tradičním pátém místě, tentokrát z osmnácti feneček. Connie, ačkoliv se předváděla jako vždy hezky, tentokrát neobstála úplně nejlépe. Švédové měli totiž hodně vysoké nároky a známku VD vůbec nepovažovali za známku špatnou (jako většina rozčilených handlerů), a tak si jedno takové VDčko odnesla i Connie.

Týden na to jsme se zúčastnili našich prvních agility závodů, což byla akce k nezaplacení. Nejenže jsem se tu konečně dozvěděla, o co v agility vůbec jde, ale vyzkoušely jsme si to s Whoopy poprvé i na vlastní kůži. Bez jakýchkoliv zkušeností, nadějí či plánů jsme se do toho vrhly po hlavě (ostatně jako do všeho) a podle toho to taky asi vypadalo :D. Connie s Májou narozdíl od nás působily dojmem, že na parkur alespoň trochu patří a ačkoliv nebyl tenhle dojem nikterak přesvědčivý, pořád byl přesvědčivější než fakt, že my s Whoopy to myslíme vážně. Nakonec jim jejich snažení vyneslo druhé místo v začátečnících a my s Whoopy obsadily naši osudovou pátou příčku ve štěnískách. A že tentokrát byla skutečně osudová, jinak totiž nevím, jakým způsobem bychom se tam jinak dostaly.

Na začátku října přišly závody další, na kterých se ukázalo, že Whoopy asi přece jen na agility bude a bude-li trošku trénovat, třeba bude běhat i dobře. Nebýt toho, že se nám vůbec nepovedl běh agility, vedly jsme si do té doby na naše poměry naprosto skvěle, a tak si říkám, že to s Whoopy přece jen nebude tak zlé :c). Connie tu tentokrát už zaběhla oba běhy naprosto bezkonkurenčně (tedy alespoň pokud srovnávám s námi :D) a vyběhala si tak druhou příčku v kategorii medium, což byl beze sporu v docela početné konkurenci obrovský úspěch :c).

Naší poslední letošní výstavou byla mezinárodní výstava v Českých Budějovicích, která se stala takovou pěknou tečkou za naším výstavním kláním tohoto roku. Connie tu totiž získala tolik vytoužený CAC a aby toho nebylo málo, přidala k tomu ještě res.CACIB, což málokdo z nás čekal. Whoopy tu byla označena za ušlechtilou fenku a konečným pořadím se pro ní tentokrát stalo pořadí číslo dvě. Pro nás na závěr výstavní sezóny určitě nejúspěšnější výstava roku, protože tu obě holky dosáhly nejvýš za celou výstavní kariéru a ačkoliv Whoopy stála teprve na jejím počátku, bylo co oslavovat.

Ještě tentýž měsíc přišla závěrečná zkouška, zkouška největší – a sice BZH. Nakonec BZH skládala jen Connie, protože já měla pocit (a nebyl to jenom pocit), že Whoopy zkrátka není natolik cvičená, aby byla část zkoušky skládající se z poslušnosti schopná zvládnout. Když se na to ale dívám zpětně, myslím, že jsme to měly alespoň zkusit. Jakožto nebojácné a hravé štěně by s jejím nosem zřejmě měla více šancí na úspěšné složení než jako dospělý jedinec, který se bojí, i když se nad ním vyklepávají peřiny na balkóně. Zkrátka a dobře za zkoušku bychom bývaly nic nedaly, ale to už je teď asi stejně jedno. V létě nás čekají Volduchy, tak nám držte palce. Musím říct, že pejskové skládající BZH v neděli, ke kterým patřila i naše Connie měli docela smůlu na počasí. To totiž tenhle den nepřálo naprosto nikomu, a tak se šance na úspěšné složení zkoušky většině strakatců rapidně snížily. Nadřenou část poslušnosti holky zvládly na jedničku, když ale přišlo na stopu, ukázalo se, že déšť stopovací podmínky přece jen stížil, a tak si Conninka nakonec odnesla III.cenu. Na to jak holky dřely možná trošku nevděčný výsledek, nakonec mohly ale taky dopadnout i hůř. Takže co. Zkoušky mají a teď už se můžou věnovat radostnějším povinnostem :c).

Před Vánoci nás ještě čekal po poměrně delší odmlce výlet s výletníky do Velkých Přílep, jehož cílem cesty se nám stal Okoř. Výlet jistě vydařený, jen nám k jeho zimní atmosféře tak trochu chyběl sníh, který jen tak mimochodem schází dodnes.

Poměrně nabitý rok jsme pro změnu ukončili taky ve společnosti Výletnického clubu a přivítali s ním i ten rok následující, který doufám bude stejně tak zajímavý jako ten předchozí. A co že letos vlastně plánujeme? Nechte se překvapit, ale už teď můžu slíbit, že toho bude víc než dost :c).

Když mi před třemi roky vtrhla do života malá dvojbarevná plyšová kulička štěstí, nikdy bych si nemyslela, že mi to tak radikálně změní život. Když jsem si ale postupem času vydupala kuličku druhou, bylo celkem jasné, jakým směrem se můj příští život bude ubírat. Co se bíglů týče, je to to nejlepší, co mě v životě vůbec mohlo potkat. Často totiž mívám pocit, že nic v mém životě nemá smysl, pak mě ale jedna z pejsek pošimrá svým vlhkým čumáčkem a já si uvědomím, že jestli ještě existuje něco, co smysl dává, tak právě tohle. Letos jsem totiž zjistila strašnou spoustu věcí a mimo to jsem také dospěla k závěru, že soužití s bígly (a se psy vůbec) je ta nejvíc smyslupsná věc na téhle planetě. Protože ať už se stane cokoliv, ať už vám bude jakkoliv zle, váš bíglík tu pro vás vždycky bude a bude vás milovat a snažit se vám zvednout náladu, ať už budete jacíkoliv. On si totiž nevybral vás, to vy jste si vybrali jeho a on úlohu ve vašem životě hrdě přijal a plní ji sakra dobře. V životě totiž nejde o to jen přežívat, ale snažit se si ho pořádně užít, jakkoliv ale užít a možná že právě bígl je tím správným klíčem, který odemyká naši cestu ke štěstí. Možná jsem teď trošku paranoidní, asi ze mě taky mluví láska, která holkám právem patří, ale je to přinejmenším hezká myšlenka. Je hezká a hlavně moje, tak mi ji prosím neberte…..


Anna Patková - leden 2007

Sorry,
only czech :-)
XHTML 1.1   CSS 2.0   RSS 2.0       © JP 03.11.2016 - 19:57 ©   Anti spam   HostingBlueboard